Profily autorů
doc.PhDr. Josef Beneš, Csc.
Doc.PhDr.Josef Beneš, Csc. se narodil 11.1.1902 v Prachaticích a zemřel 17.12.1984 v Praze. Vystudoval bohemistiku a germanistiku na Filozofické fakultě UK v Praze (1930). Vyučoval na středních školách postupně v Prachaticích, Mukačevu, Soběslavi, na Kladně a v Amerlingově učitelském ústavu v Praze. Po 2. světové válce pokračoval krátce na ministerstvu školství. Počátkem 60.let vyučoval na Pedagogickém institutu v Liberci, později přednášel na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem.
Od roku 1933 publikoval články o českých příjmeních především v časopise Naše řeč, později ve Zpravodaji místopisné komise ČSAV. Část práce byla zpracována do knihy O českých příjmeních (1962). Bohatý materiál byl v roce shrnut jeho dcerou Dobravou (provdanou Moldanovou) do knihy Naše příjmení (2010,2015,2019). Josef Beneš patří spolu s Vladimírem Šmilauerem, Janem Svobodou a Antonínem Profousem mezi zakladatele a největší představitele české onomastiky a antroponomastiky.
Knihy autora
prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc.
Narozen 24. 1. 1951 Praha, zemřel 20. 9. 2012 Praha.
Absolvent FF UK Praha, obor prehistorie-historie 1974, PhDr. 1976, obor archeologie CSc. 1983, obor archeologie DrSc. 1996, obor archeologie doc. 2002. Působení v zahraničí: byl členem vědeckých rad EUROPA NOSTRA a Deutsche Burgenvereinigung e.V., expertem COMOS/UNESCO, členem Comité permanent Castrum Bene, člen poroty pro udělování Ceny EU na ochranu evropského kulturního dědictví.
Byl zaměstnán v Archeologickém ústavu AV ČR Praha. Od roku 1971 byl zaměstnán v ARÚ ČSAV (dnes AV ČR Praha) jako vědecký pracovník. Pedagogicky působil na FF UK Praha, FA ČVUT Praha a ZČÚ Plzeň. Byl členem vědecké rady NPÚ, Ú. O. P Plzeň a ú.o.p.Pardubice. Dále byl předsedou Stálé komise MK ČK pro hodnocení kulturních památek, starosta Společnosti přátel starožitností, člen Českého národního komitétu ICOMOS, předseda Nezávislé památkové unie a členem Hlavního výboru České archeologické společnosti, členem centra medievistických studií, předseda redakční rady časopisu Muzejní a vlastivědné práce – Časopis Společnosti přátel starožitností, editor sborníku Castellologica bohemika. Profesor Durdík byl autorem více než 350 publikací doma i v zahraničí.
Držitel prestižní Ceny Europa Nostra (Europa Nostra Award) z Amsterodamu 2011.
Ing. Klára Fabiánková, Ph.D.
Klára Fabianková (1979), absolventka VŠE v Praze (Národohospodářská fakulta, hlavní specializace Národní hospodářství). V roce 2014 úspěšně absolvovala doktorské studium na Katedře hospodářských dějin na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze (obor: Hospodářská politika) s tématem disertační práce „Analýza hospodářsko-politických vztahů Německa a Sovětského svazu v letech 1939-1941“. Od roku 2007 vyučuje na Katedře hospodářských dějin Národohospodářské fakulty, VŠE v Praze. Od března 2013 zde působí na pozici odborného asistenta. Specializuje se na výzkum hospodářských dějin totalitních a autoritativních režimů, konkrétně Německa a Sovětského svazu ve 20. století. Je autorkou řady studií z oblasti hospodářských dějin v domácích, mezinárodních a zahraničních (recenzovaných i impaktovaných) odborných časopisech.
Ing. Jiří Fencl
(*1943)
Dlouholetým dopisovatelem časopisů Střelecká revue, ATOM/ATM, Military revue Našeho vojska a Svět myslivosti. Je autorem asi 600 článků a seriálů o zbraních, z nichž některé v průběhu let vyšly také v celé řadě zahraničních časopisů. Dále je tvůrcem sedmi knížek o zbraních a jejich výrobcích - zbraňařích. Stěžejním dílem jeho dosavadní tvorby je obsáhlá encyklopedie „Systémy automatických zbraní“ (MF 2014).
Knihy autora
Zdeněk Fišera
(Narozen 24. 5. 1954, zemřel 2022)
Autor knih „Hrady a tvrze na Mladoboleslavsku“, „Skalní hrady zemí Koruny české“, „Jeskynní hrady střední Evropy“, „Encyklopedie městských věží v Čechách na Moravě a ve Slezsku“, „Encyklopedie městských bran v Čechách na Moravě a ve Slezsku“, „Historické radnice Čech, Moravy a Slezska 2. díl“ a spoluautor 1. dílu, turistický průvodce „Městské věže v Čechách na Moravě a ve Slezsku“. Dále je spoluautorem několika dalších knih např. „Encyklopedie českých tvrzí“. Jeho doposud nedokončeným celoživotním tématem jsou strážní hrádky, strážnice, strážiště a strážní vrcholy. V posledních letech se věnoval zpracování opevněných kostelů. Je autorem řady odborných a populárních článků, např. ve sborníku Castellologica bohemika, v Hlásce (zpravodaj Klubu Augusta Sedláčka) a v časopise Krkonoše. Je editorem a spoluautorem almanachu Klubu přátel historie – Transsaltum v Jilemnici. Byl jedním ze zakládajících členů Klubu Augusta Sedláčka v Plzni a v poslední době je členem revizní komise pobočky KASu v Hradci Králové. Je předsedou Klubu přátel historie – Transsaltum v Jilemnici, místopředsedou Občanského sdružení hradu Nístějky, členem České archeologické společnosti, Společnosti ochránců památek ve východních Čechách a také pobočky Klubu českých turistů.
Ženatý, bezdětný.
prof. PhDr. Václav Horčička, Ph.D.
Prof. Václav Horčička se na Filozofické fakultě Univerzity Karlově v Praze věnuje výzkumu dějin středoevropské šlechty a dějinám mezinárodních vztahů ve 20. století. Je autorem či spoluautorem tří odborných monografií věnovaných rakousko-uherské zahraniční politice na počátku dvacátého století. V posledních několika letech se soustředil na výzkum československo-lichtenštejnských vztahů. Na toto téma publikoval řadu časopiseckých studií. Společně s Rolandem Marxerem zpracoval z pověření Česko-lichtenštejnské komise historiků dějiny konfiskace majetku rodu Lichtenštejnů v Československu po druhé světové válce (Liechtenstein und die tschechoslowakischen Konfiskationen von 1945: Vom Zweiten Weltkrieg bis zur Gegenwart, Vaduz 2013). Publikuje v předních zahraničních odborných časopisech (The International History Review, European Review of History: Revue europeenne d'histoire, Zeitschrift für Geschichtswissenschaft, Diplomacy and Statecraft a dalších).
Ženatý, jedno dítě.
Knihy autora
- Na rozcestí
- Lichtenštejnové v Československu
- Šlechta na křižovatce. Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1.polovině 20. století
- Cizí páni na české půdě. Pozemková reforma v meziválečném Československu na statcích cizích státních příslušníků
- Šlechta bez monarchie. Staré elity posthabsburské střední Evropy 1918 - 1938
Ing. Petr Chalupecký
Petr Chalupecký (1975), absolvent VŠE (Fakulta financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze, a to v hlavní specializaci finance a vedlejší specializaci Ekonomické teorie). Aktuálně je studentem doktorského studia na katedře hospodářských dějin na Národohospodářské fakultě VŠE v Praze, kde se věnuje měnovému a hospodářskému vývoji Československa v letech 1945-1953.
Od r. 2013 je odborným asistentem Katedry hospodářských dějin na Národohospodářské fakultě VŠE. Zde se specializuje na hospodářské dějiny Československa střední Evropy ve 20. století, přičemž hlavním předmětem zájmu jsou makroekonomická problematika, měnová a fiskální politika a dějiny česko-slovenského ekonomického myšlení a vysokého ekonomického školství
PhDr. Jan Kočvar, Ph.D.
(*1982)
Vystudoval historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Roku 2012 obhájil disertační práci na téma Rakousko-uherské aktivity v Číně, 1894–1914.
V současnosti působí ve Vojenském historickém ústavu. Věnuje se novověkým dějinám Dálného východu (roku 2014 vydal spolu s Alešem Skřivanem st., Alešem Skřivanem ml. a Lukášem Novotným monografii Zdvořilý nezájem. Ekonomické a politické zájmy Rakouska-Uherska na Dálném Východě 1900–1914). Je autorem řady studií v domácích a mezinárodních odborných časopisech a sbornících.
PhDr. Roman Kodet, Ph.D.
(*1981)
Vystudoval obor historie-obecné dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovyv Praze, kde na Ústavu světových dějin roku 2012 obhájil disertační práci věnující se vztahům Rakouska-Uherska a Osmanské říše. Od roku 2009 působí na Katedře historických věd Fakulty filozofické Západočeské univerzityv Plzni. Ve své odborné činosti se věnuje dějinám Japonska a mezinárodním vztahům v 19. a na začátku 20. století. Je autorem monografií Války samurajů (za níž obdržel Cenu Miroslava Ivanova) a Rakouska-Uherska a Osmanské říše před první světovou válkou a řady odborných a popularizačních studií v českých i mezinárodních časopisech. Jako výkonný redaktor se podílí na vydávání mezinárodního časopisu West Bohemian Historical Review.
Vojtěch rytíř Král z Dobré Vody
Narozen 1844, zemřel 1913.
Patřil mezi naše nejznámější heraldiky. Proslul především jako heraldický kreslíř, sběratel heraldických a sfragistických pramenů. Jeho sbírka čítala přes 60 000 znaků rodů a měst a 700 otisků pečetí. Pro jeho výtvarný talent si jej August Sedláček vybral jako autora erbovních příloh svých „Hradů, zámků a tvrzí Království českého“. Král byl ale i autorem vlastních prací. Zejména šlo o publikaci nazvanou „Heraldika souhrn pravidel a předpisův znakových“ jež vyšla v Praze v roce 1900 a byla prvním českým spisem tohoto druhu. Roku 1894 byla na návrh V. Krále zřízena stálá heraldická příloha Časopisu přátel starožitností v Praze. 2. dubna téhož roku se konala první akce heraldického odboru této společnosti - Králova přednáška „O znaku a jeho součástech a jejich podrobný popis“. Od roku 1878 působil na českém místodržitelství v technickém oddělení pro vodní stavby, a to až do roku 1902 jako oficiál a později se zabýval převážně historií a heraldikou.
Knihy autora
Dagmar Štětinová
(Narozena 3.8.1927 Praha, zemřela 24.8.2017 Praha)
Jako publicistka, novinářka a spisovatelka se vždy věnovala kulturním a historickým námětům a tvorbě pro dětské čtenáře. Její povídky a fejetony se objevují v novinách, často přednáší a beseduje na školách. Napsala dvacet knih a bylo odvysíláno na sto dvacet autorských pořadů v Československém rozhlase Praha i Bratislava.
Otec Dagmar Štětinové byl členem opery Národního divadla a redaktorem divadelního časopisu. Matka byla dcerou Kateřiny z Neuberka ze zchudlé, tzv. druhé mladší větve rytířského rodu Neuberků.
Vdaná, 2 děti.
Knihy autora
prof. PhDr. Jan Županič, Ph.D.
Jan Županič, působí jako profesor na Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a vědecký pracovník v Historickém ústavu Akademie věd České republiky. Hlavním tématem jeho prací jsou dějiny a proměna společnosti 17. až 20. století.
Knihy autora
- Nová šlechta Rakouského císařství
- Na rozcestí
- Šlechtický archiv c.k. ministerstva vnitra. Erbovní listiny
- Šlechta na křižovatce. Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1.polovině 20. století
- Nobilitas Iudaeorum - Židovská šlechta střední Evropy v komparativní perspektivě
- Habsburská šlechta
prof. PhDr. Dobrava Moldanová, CSc.
Působila jako univerzitní profesorka dějin české literatury na katedře bohemistiky při Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. V letech 1992-1995 byla prorektorkou pro vědu a zahraniční styky, 1994-2007 vedoucí katedry bohemistiky, 1995-2001 děkankou téže fakulty. Byla členkou vědeckých rad Univerzity J.E.Purkyně Pedagogické fakulty Univerzity J.E.Purkyně, Pedagogické fakulty UK, Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci, členkou redakční rady mezinárodního vědeckého časopisu Bohemistyka (Polsko), členkou Obce spisovatelů, PEN klubu, Společnosti Franze Kafky a byla členkou komise pro udělení státní ceny za literaturu 1999.
Oblastí jejího odborného zájmu vždy byla česká próza 20. století a literatura psaná ženami, vedle tohoto tématu se zabývala problematikou českých příjmení. Je autorkou 8 odborných knih a spoluautorkou více než 150 odborných studií.
Vdaná, manžel bývalý senátor Bedřich Moldan.
doc. PhDr. Lukáš Novotný, Ph.D.
Narozen 1978.
Vystudoval obor historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v roce 2008 zde obhájil disertační práci na téma Postoj konzervativní Baldwinovy vlády k pokusům o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti ve 20. letech 20. století. V současné době působí jako vedoucí Katedry historických věd Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Věnuje se moderním dějinám Velké Británie (v roce 2013 se stal hlavním autorem odborné monografie Velká Británie a konference v Locarnu. Příspěvek ke studiu kolektivní bezpečnosti ve 20. letech 20. století, spolu s Romanem Kodetem, Plzeň 2013) a problematice německé menšiny v meziválečném Československu (v roce 2012 vydal spolu s Andrejem Tóthem a Michalem Stehlíkem monografii Národnostní menšiny v Československu 1918–1938. Od státu národního ke státu národnostnímu?). Je autorem řady studií v domácích, mezinárodních a zahraničních odborných časopisech. Je šéfeditorem mezinárodního odborného recenzovaného časopisu West Bohemian Historical Review (Plzeň – Hamburg) a členem redakčních rad odborných recenzovaných periodik Prague Papers on the History of the International Relations, Central European Papers a Historický obzor.
Mgr. Henry Camillo Pohanka
Narozen 1955 v Žatci
Vystudoval pedagogickou fakultu a byl zaměstnán jako pedagog. V současnosti působí jako lektor cizích jazyků. V soukromí se po několik desetiletí průběžně věnuje studiu novověkých dějin, rozličným badatelským činnostem a též výtvarným a slovesným aktivitám. Ke stěžejním oblastem jeho odborného zájmu náleží zejména pomocné historické vědy, zvláště pak genealogie a heraldika. Svou knižní prvotinou „Sám proti toku času aneb s genealogií k vlastním kořenům“ podnítil značný počet čtenářů k nebývalému zájmu o občanský rodopis. Za tento počin byl v roce 2003 oceněn ZSRU zvláštní cenou Josefa Liboslava Zieglera. Další publikací obdobného zaměření byla kniha „Po stopách vlastních předků“.
Ženatý, tři synové.
Knihy autora
PhDr. Karel Sklenář, DrSc.
(* 1938)
Spojuje ve své činnosti dva příbuzné vědní obory – archeologii a historii: jako prakticky jediný u nás se už několik desetiletí systematicky věnuje dějinám archeologického bádání a objevů v Čechách na pozadí Evropy, zejména střední. Uveřejnil už řadu knižních prací odborných (17, na mnoha dalších spolupracoval) i populárně vědeckých (11 – v ČR i v dalších 12 zahraničních zemích, nejúspěšnější měla 13 vydání), stovky studií a článků. Několik populárně archeologických knih přeložil do češtiny. Získal několik ocenění, mj. cenu ČSAV za práce z dějin vědy (1972). Další jeho práce je spojena s archeologií starší a střední doby kamenné nebo s muzeologií, o které přednáší studentům archeologie na filozofické fakultě Karlovy univerzity.
Působil v Národním muzeu v Praze (jehož dějinám věnoval řadu prací), nakonec jako ředitel jeho Historického muzea (1990-97). Vedle dalších odborných funkcí je dlouholetým předsedou České archeologické společnosti, Oborové komise muzejních archeologů ČR při Asociaci muzeí a galerií ČR či sekce prehistorie Společnosti Národního muzea, rediguje Zprávy a Supplementa České archeologické společnosti (dříve též např. historickou řadu Sborníku Národního muzea).
prof. PhDr. Ing. Aleš Skřivan, Ph.D.
(*1973)
V září 1997 dokončil inženýrské studium na Vysoké škole ekonomické v Praze (obor mezinárodní obchod). Od února 1998 je pracovníkem Katedry hospodářských dějin tamtéž. V březnu 2004 obhájil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy disertační práci Hospodářské reformy v ČLR v letech 1979–1989. V červnu 2009 byl jmenován rektorem Univerzity Karlovy docentem v oboru hospodářské a sociální dějiny. Jeho publikace Československý vývoz do Číny 1918–1992 získala Cenu rektora Vysoké školy ekonomické v Praze za prestižní publikaci v roce 2010. Od roku 2008 vede také kurzy k dějinám Dálného východu a hospodářským dějinám na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Od prosince 2012 je vedoucím Katedry hospodářských dějin a od roku 2013 ředitelem Centra pro dějiny VŠE v Praze. V březnu 2014 byl jmenován profesorem v oboru hospodářské a sociální dějiny. Působí v oborových a vědeckých radách, rovněž v redakčních radách několika odborných periodik. Je autorem tří monografií, spoluautorem 8 monografií a autorem 60 odborných studií zabývajících se především československo-čínskými hospodářskými vztahy, resp. různými dílčími tématy z hospodářských dějin Československa a zemí Dálného východu. V posledních letech se věnuje rovněž výzkumu dějin ekonomického vysokého školství ve střední Evropě. Publikoval své studie celkem v deseti zemích a některé z jeho prací jsou zaznamenány na Web of Science.
prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc.
(*1944)
V roce 1967 ukončil na FF UK studium oborů historie a bohemistiky. Po absolvování základní vojenské služby působil jako vědecký aspirant na Katedře obecných dějin. Na počátku 70. let mu byla znemožněna obhajoba kandidátské disertace s odůvodněním, že zastává názory západní liberální historiografie. Až v roce 1987 mohl obhájit práci Německé koloniální zábory v Africe v letech 1884/1885. Teprve po listopadu 1989 se mohl habilitovat (1991), roce 1997 byl jmenován profesorem oboru obecné dějiny. Působí v Ústavu světových dějin Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a na Katedře historických věd Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Řádný člen Royal Historical Society v Londýně a Gesellshaft für Überseeische Geschichte. Odborně se zaměřuje na dějiny novověku, speciálně pak na dějiny mezinárodních vztahů v "dlouhém" 19. století.
Viktor Sušický, KLJ-j
Narozen 24. 4. 1968 v Praze.
Majitel NAKLADATELSTVÍ PANKRÁC s.r.o., fotograf, grafik, odborný poradce v oboru polygrafie, bibliofil, hradař. Rytíř Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského – Bohemia, České velkopřevorství –(OSLJ-B)- mezinárodní nevládní organizace a soukromého sdružení křesťanů, člen České genealogické a heraldické společnosti v Praze (ČGHS) a Svazu českých knihkupců a nakladatelů (SČKN).
Duchovní otec a spoluautor série knih Zříceniny hradů, tvrzí a zámků.
Ženatý, dvě dcery.
Felix Téver
Anna Lauermannová-Mikschová (Felix Téver)
Pozdější spisovatelka a zakladatelka proslulého literárního salonu Anna Lauermannová, rozená Mikschová, se narodila 15. 12. 1852 v domě „U tří mouřenínů“ na Staroměstském náměstí. Její otec, MUDr. Mikuláš Miksche, po předcích prý chorvatského původu, známý pražský lékař a porodník, oblíbený hlavně v šlechtických kruzích, byl upřímný vlastenec a volnomyšlenkář, k jehož nejdůvěrnějším přátelům patřili Palacký, Rieger a Sladkovský. Asi o dva roky později se rodina přestěhovala do starobylého domu na Jungmannově náměstí č. 22, který zde doktor koupil. V tomto patriarchálním domě vyrostla malá Anna v půvabnou dívku, připomínající tváří císařovnu Alžbětu. V něm také později prožila peklo svého nešťastného manželství i nejkrásnější chvíle duchovního přátelství s básníkem Juliem Zeyerem.
Přátelství lékaře Miksche k Riegerovi spojilo záhy i jejich dcery. Zpočátku to byly styky spíše konvenční, vynucené vůlí rodičů, neboť mezi oběma dorůstajícími dětmi, z nichž Marie Riegerová byla o půldruhého roku mladší, bylo daleko více rozdílů nežli povahových shod. Anna byla temperamentní „živá holka“, jež měla spíše sklon k buřičství než k moralismu, kdežto Marie byla vážná, na svůj věk až přemoudřelá a veselost, dědictví po otci, v ní bylo smíšeno s jakýmsi životním smutkem, zděděným po matce.
V domě Riegerových se mladá Anna ocitla poprvé v ovzduší rašící české kultury. Zde poznala „dědečka Palackého“, kolem jehož pokoje se chodilo vždy uctivě po špičkách. Ve svých zápiscích se často vracela do starého útulného domu vůdčího českého politika, jenž hrál významnou roli nejen ve vývoji národního úsilí, ale i ve vlastním životě paní Anny.
Přátelství Anny a Marie se pozvolna upevňovalo společnými zájmy a později i obdobnými osudy obou žen, mezi nimiž byla až mystická souběžnost. Manželský rozvrat připadl u obou přítelkyň téměř na stejná léta (manželem Anny byl vnuk národního buditele Josefa Jungmanna – Josef Lauermann a manželem Marie byl správce jejich zámku v Malči, Václav Červinka), obě pak byly nuceny skrývat své privátní neštěstí pod společenskou konvencí.
Obě doplácely posléze svým zdravím na vleklé utrpení a obě hledaly útěchu v práci. Paní Anna psala potají deník, povídky a novely, kdežto Marie obsáhlé životopisy svého otce, Františka Ladislava Riegera, Bolzana a své matky-dcery Františka Palackého.
V roce 1880 na popud Riegera založila Anna tradici „čajových konviček“. Byly to schůzky v jejím domě na Jungnannově náměstí, kde se hovořilo o literatuře, umění a divadle. Tento pozdější literární salon paní Lauermannové byl útulným společenským střediskem přesně půl století. Jeho malé salonky vyzdobené starým porcelánem, rytinami a melancholickými obrázky Chittussiho se staly díky vtipné, lidsky moudré, kamarádsky dobrosrdečné a vzácně kulturní paní takřka pojítkem mezi literárními generacemi, jež se zde vystřídaly ve třech pokoleních.
Nejprve to byla generace Národního divadla a téměř všichni význační představitelé tehdejšího uměleckého, vědeckého a politického světa: rodina Riegerových, profesoři Hostinský, Durdík, Hejrovský, Bráf, Janovský, Randa, Goll, spisovatelé Stroupežnický, Vrchlický, Zeyer, Sládek, Šubert, Preissová, Rais, Lier, dále Ant. Dvořák, Kaizl, Rezek atd. Poté přišla generace Moderní revue s Jiřím Karáskem ze Lvovic v čele a po ní generace prvoválečná a poválečná, počínaje Otakarem Theerem a Otokarem Fischerem a konče bratry Čapky, Mir.Ruttem, Vlast.Hofmanem, R.Weinerem, St.Lomem, Edmondem Konrádem a O. Scheipflugovou. Každý našel v paní Anně oddaného a taktního přítele, jenž měl vzácné pochopení pro všechny tvůrčí zmatky a zápasy lidských srdcí. Nedělní čaje, které pořádala v zimě v domě na Jungmannově náměstí a v létě ve své zahradní vilce v Liboci se staly duchovními symposii, aniž upadly do kulturního snobství. Hovořilo se zde o divadelních premiérách, nových knihách, o filozofii a politice, o otázkách vědeckých, náboženských, sociálních i uměleckých, o lidech a jejich osudech.
První období salonu Anny skončilo po necelých pěti letech. Zoufalá z nevydařeného manželství odešla s matkou a dcerou roku 1885 do Itálie, kde v Římě prožila, jak později napsala, dva nejkrásnější roky života. Pokojné a šťastné chvíle, jež strávila v městě nad Tiberou inspirovaly vznik jejího literárního pseudonymu FELIX TÉVER.
Po návratu do Prahy a zejména po smrti její nejlepší přítelkyně Marie Červinkové-Riegerové, která zemřela na srdeční příhodu v pouhých čtyřiceti letech (19. 1. 1895) se stal jejím nejbližším přítelem Julius Zeyer. Toto přátelství, které prošlo občas i bojovnou výměnou názorů, trvalo v neporušené intenzitě až do Zeyerovy smrti. Když umíral, toužil po čisté vodě ze studánky. Paní Anna se tedy s několika přáteli vypravila za třeskutého lednového dne roku 1901 do Lahoviček, aby podala poslední svěží doušek básníkovi, jenž volal z hloubky své samoty: “Žízním“. Bylo to jejich poslední setkání!
Ona sama o sobě prohlašovala, že je romantik, ale již první práce F.Tévera nesou jasné stopy realismu. Romantismus Tévera vyrůstá z přesvědčení, že milovat naplno můžeme pouze věci navždy ztracené a nedosažitelné, protože vzpomínka a touha probouzejí nejvíce naši představivost, která je základem lásky mezi lidmi. Do ranného období její tvorby patří knihy: „Povídky“ (1894),“Její mladší bratr“ (1900),“V soumraku“ (1902),“Duše nezakotvené“ (1908),“Na dvojí struně“ (1912) a „Pan básník“(1919). Dále pokračuje romány „U božího oka“ (1919) a následují její lidsky a umělecky nejhodnotnější díla „Děti“ (1921) a „V hradbách“ (1924).
Závěr tvorby je presentován knihami „Černý Lohengrin“ (1927),“Prapodivná historie“ (1932) a „Lidé starých dob“, kde mistrovsky popisuje v portrétních medailoncích A.Mánesovou, Palackého, Tyrše, Gindelyho, Vrchlického, Podlipskou, Zeyera ad.
V paletě zájmů Anny Lauermannové převládala minulost, kterou nazírala, jako ostatně celou kulturu, se směsicí konservatismu a estétství, založenou v jejím uměleckém i povahovém odporu k všednosti. Při svých „čajových konvičkách“ tato pozorná a štědrá hostitelka, kouřila své papirosky, naslouchala a dávala zároveň laskavě i ironicky pozor, aby se přátelská debata nezvrhla v osobní kontroverzi ani v pedantickou rozpravu, nevhodnou k čaji a zákuskům. Karel Čapek, který rád navštěvoval literární salon stárnoucí dámy o ní napsal: „Být mladý, to dokáže každé sele, ale uchovat si lidské kouzlo a společenskou přitažlivost až do nejvyššího věku, to už je velký dar a umění“.
Anna Lauermannová-Mikschová (Felix Téver) zemřela v osmdesáti letech 16. června 1932 ve své vilce v Liboci.
V roce 2003 vyšla v nakladatelství Paseka, autora Roberta Saka, publikaci popisující podrobně celý její život a dílo nazvanou „Salon dvou století – Anna Lauermannová-Mikschová a její hosté“.
V roce 2004 vyšel v nakladatelství Agentura Pankrác po 70. letech její nejúspěšnější román „V hradbách“.