Děti

Felix Téver,

Anna Lauermannová-Mikschová (Felix Téver) Pozdější spisovatelka a zakladatelka proslulého literárního salonu Anna Lauermannová, rozená Mikschová, se narodila 15. 12. 1852 v domě „U tří mouřenínů“ na Staroměstském náměstí. Její otec, MUDr. Mikuláš Miksche, po předcích prý chorvatského původu, známý pražský lékař a porodník, oblíbený hlavně v šlechtických kruzích, byl upřímný vlastenec a volnomyšlenkář, k jehož nejdůvěrnějším přátelům patřili Palacký, Rieger a Sladkovský. Asi o dva roky později se rodina přestěhovala do starobylého domu na Jungmannově náměstí č. 22, který zde doktor koupil. V tomto patriarchálním domě vyrostla malá Anna v půvabnou dívku, připomínající tváří císařovnu Alžbětu. V něm také později prožila peklo svého nešťastného manželství i nejkrásnější chvíle duchovního přátelství s básníkem Juliem Zeyerem. Přátelství lékaře Miksche k Riegerovi spojilo záhy i jejich dcery. Zpočátku to byly styky spíše konvenční, vynucené vůlí rodičů, neboť mezi oběma dorůstajícími dětmi, z nichž Marie Riegerová byla o půldruhého roku mladší, bylo daleko více rozdílů nežli povahových shod. Anna byla temperamentní „živá holka“, jež měla spíše sklon k buřičství než k moralismu, kdežto Marie byla vážná, na svůj věk až přemoudřelá a veselost, dědictví po otci, v ní bylo smíšeno s jakýmsi životním smutkem, zděděným po matce. V domě Riegerových se mladá Anna ocitla poprvé v ovzduší rašící české kultury. Zde poznala „dědečka Palackého“, kolem jehož pokoje se chodilo vždy uctivě po špičkách. Ve svých zápiscích se často vracela do starého útulného domu vůdčího českého politika, jenž hrál významnou roli nejen ve vývoji národního úsilí, ale i ve vlastním životě paní Anny. Přátelství Anny a Marie se pozvolna upevňovalo společnými zájmy a později i obdobnými osudy obou žen, mezi nimiž byla až mystická souběžnost. Manželský rozvrat připadl u obou přítelkyň téměř na stejná léta (manželem Anny byl vnuk národního buditele Josefa Jungmanna – Josef Lauermann a manželem Marie byl správce jejich zámku v Malči, Václav Červinka), obě pak byly nuceny skrývat své privátní neštěstí pod společenskou konvencí. Obě doplácely posléze svým zdravím na vleklé utrpení a obě hledaly útěchu v práci. Paní Anna psala potají deník, povídky a novely, kdežto Marie obsáhlé životopisy svého otce, Františka Ladislava Riegera, Bolzana a své matky-dcery Františka Palackého. V roce 1880 na popud Riegera založila Anna tradici „čajových konviček“. Byly to schůzky v jejím domě na Jungnannově náměstí, kde se hovořilo o literatuře, umění a divadle. Tento pozdější literární salon paní Lauermannové byl útulným společenským střediskem přesně půl století. Jeho malé salonky vyzdobené starým porcelánem, rytinami a melancholickými obrázky Chittussiho se staly díky vtipné, lidsky moudré, kamarádsky dobrosrdečné a vzácně kulturní paní takřka pojítkem mezi literárními generacemi, jež se zde vystřídaly ve třech pokoleních. Nejprve to byla generace Národního divadla a téměř všichni význační představitelé tehdejšího uměleckého, vědeckého a politického světa: rodina Riegerových, profesoři Hostinský, Durdík, Hejrovský, Bráf, Janovský, Randa, Goll, spisovatelé Stroupežnický, Vrchlický, Zeyer, Sládek, Šubert, Preissová, Rais, Lier, dále Ant. Dvořák, Kaizl, Rezek atd. Poté přišla generace Moderní revue s Jiřím Karáskem ze Lvovic v čele a po ní generace prvoválečná a poválečná, počínaje Otakarem Theerem a Otokarem Fischerem a konče bratry Čapky, Mir.Ruttem, Vlast.Hofmanem, R.Weinerem, St.Lomem, Edmondem Konrádem a O. Scheipflugovou. Každý našel v paní Anně oddaného a taktního přítele, jenž měl vzácné pochopení pro všechny tvůrčí zmatky a zápasy lidských srdcí. Nedělní čaje, které pořádala v zimě v domě na Jungmannově náměstí a v létě ve své zahradní vilce v Liboci se staly duchovními symposii, aniž upadly do kulturního snobství. Hovořilo se zde o divadelních premiérách, nových knihách, o filozofii a politice, o otázkách vědeckých, náboženských, sociálních i uměleckých, o lidech a jejich osudech. První období salonu Anny skončilo po necelých pěti letech. Zoufalá z nevydařeného manželství odešla s matkou a dcerou roku 1885 do Itálie, kde v Římě prožila, jak později napsala, dva nejkrásnější roky života. Pokojné a šťastné chvíle, jež strávila v městě nad Tiberou inspirovaly vznik jejího literárního pseudonymu FELIX TÉVER. Po návratu do Prahy a zejména po smrti její nejlepší přítelkyně Marie Červinkové-Riegerové, která zemřela na srdeční příhodu v pouhých čtyřiceti letech (19. 1. 1895) se stal jejím nejbližším přítelem Julius Zeyer. Toto přátelství, které prošlo občas i bojovnou výměnou názorů, trvalo v neporušené intenzitě až do Zeyerovy smrti. Když umíral, toužil po čisté vodě ze studánky. Paní Anna se tedy s několika přáteli vypravila za třeskutého lednového dne roku 1901 do Lahoviček, aby podala poslední svěží doušek básníkovi, jenž volal z hloubky své samoty: “Žízním“. Bylo to jejich poslední setkání! Ona sama o sobě prohlašovala, že je romantik, ale již první práce F.Tévera nesou jasné stopy realismu. Romantismus Tévera vyrůstá z přesvědčení, že milovat naplno můžeme pouze věci navždy ztracené a nedosažitelné, protože vzpomínka a touha probouzejí nejvíce naši představivost, která je základem lásky mezi lidmi. Do ranného období její tvorby patří knihy: „Povídky“ (1894),“Její mladší bratr“ (1900),“V soumraku“ (1902),“Duše nezakotvené“ (1908),“Na dvojí struně“ (1912) a „Pan básník“(1919). Dále pokračuje romány „U božího oka“ (1919) a následují její lidsky a umělecky nejhodnotnější díla „Děti“ (1921) a „V hradbách“ (1924). Závěr tvorby je presentován knihami „Černý Lohengrin“ (1927),“Prapodivná historie“ (1932) a „Lidé starých dob“, kde mistrovsky popisuje v portrétních medailoncích A.Mánesovou, Palackého, Tyrše, Gindelyho, Vrchlického, Podlipskou, Zeyera ad. V paletě zájmů Anny Lauermannové převládala minulost, kterou nazírala, jako ostatně celou kulturu, se směsicí konservatismu a estétství, založenou v jejím uměleckém i povahovém odporu k všednosti. Při svých „čajových konvičkách“ tato pozorná a štědrá hostitelka, kouřila své papirosky, naslouchala a dávala zároveň laskavě i ironicky pozor, aby se přátelská debata nezvrhla v osobní kontroverzi ani v pedantickou rozpravu, nevhodnou k čaji a zákuskům. Karel Čapek, který rád navštěvoval literární salon stárnoucí dámy o ní napsal: „Být mladý, to dokáže každé sele, ale uchovat si lidské kouzlo a společenskou přitažlivost až do nejvyššího věku, to už je velký dar a umění“. Anna Lauermannová-Mikschová (Felix Téver) zemřela v osmdesáti letech 16. června 1932 ve své vilce v Liboci. V roce 2003 vyšla v nakladatelství Paseka, autora Roberta Saka, publikaci popisující podrobně celý její život a dílo nazvanou „Salon dvou století – Anna Lauermannová-Mikschová a její hosté“. V roce 2004 vyšel v nakladatelství Agentura Pankrác po 70. letech její nejúspěšnější román „V hradbách“.